Bitch or Whore na Blog.cz

Zanechal jsem Roberta McGregora, studenta, s nímž jsem právě porušil školní řád i zákon o sexuálním styku s mladistvým (a to na Akademii vyučuji prvním dnem), ve svém kabinetě a vydal se ukořistit zbytky z večeře.

Cestou zpět mne již na schodech do patra přivítal hutný kouř. Upustil jsem tác a běžel ke kabinetu. Robert zrovna vycházel ven. S mým kufrem v levé ruce, pravou za sebou zavíral dveře. Skulinou mezi zárubní a dveřmi jsem spatřil plameny objímající mou milovanou knihovnu.

,,Roberte?"

,,Pane učiteli."

Pane učiteli. Jak komické po všem, co se před méně než hodinou stalo na balkoně.

,,Co to má znamenat?"

Pohled upíral do země. ,,Říkal jsem vám, že internátní školu a všechny ty hlupáky kolem sebe nevydržím. A vy jste sice slavný, ale málokdo ví, jak vypadáte. Kromě toho je Akademie téměř izolovaná od okolního světa. Já… chci odtud…"

Upustil kufr, ale já jej zvedl a vložil mu jej zpět do dlaně. Na rozloučenou jsem jej objal. Svého Tadzia.

,,Pozvedáš zrak k nebi, neb zde nacházíš více krás, více tajemství a více naděje než na zemi. A přesto se lidé srdcem nikdy nedotknou hvězd. To jsi mi řekl před malou chvílí, Roberte. Dotkni se hvězd."

Peter Dien zatlačil chlapce do místnosti a zaklínil kliku.

***

Omlouvám se, profesore. Musel jsem z vás udělat vraha, i když jste mučedník a obětoval jste se pro mne. Svět se nesmí dovědět pravdu. Samozřejmě před vydáním změním naše jména.

Konečně jsem dokončil úpravu svého kabinetu. Místnost má obdélníkový půdorys, zařídil jsem ji jen tím nejnutnějším - pár kusů nábytku a nezbytná knihovna zabírající celou jednu zeď.

Nejvíce se mi ale líbí prosklený roh situovaný na východ, takže si mohu užívati mdlých rán, kdy se skrz mlhu plazí první sluneční paprsky, aby se přivítaly s majestátní budovou akademie. Východy slunce jsou nejkrásnější v zimě. Obloha najednou změní barvu z indigo na odstín rozkvetlých chrp. Objeví se bílý kotouč, jenž stále roste, ale nikdy nevystoupá nad vrcholy zasněžených hor. Tuším, že tím směrem je má rodná zem a cítím se sám a ztracený, mezi kapkami deště, které neustále a v silných provazcích zalévají zem.

Když pohled skloním k úpatí hor, vidím jezero, jehož hladina pernamentně připomíná starou vrásčitou špenátovou placku. Prostor mezi pozemky akademie a jezerem vyplňují pole, lesy a vřesoviště, v nichž se skrývají bludičky vábící nebohé oběti pomocí malých světýlek.

Ve zdi naproti francouzskému oknu jsou dveře černého nátěru, který se již odlupuje, čímž vytváří pod ním prosvítající vrstva rozličné obrazce. Dveře vedou na lodžii nevelkých rozměrů. Ve výhledu z lodžie brání stoleté borovice klanící se dubům, zřejmě je zvou k tanci, který mohli pozorovat už druidové v hluboké historii. Na druhou stranu je jimi lodžii chráněna před náhodnými zraky a já mohu nerušeně rozjímat pod noční oblohou. Vypadá, jako by závodila s bludičkami v počtu světýlek. ,,Dívej se na mne a já tě bezpečně provedu nocí," říká cestovatelům Večernice zářící nejjasněji.

Jeden student mi prozradil, že často pozvedá zrak k nebi, neb zde nachází více krás, více tajemství a více naděje než na zemi. A přesto se lidé srdcem nikdy nedotknou hvězd.

Once upon a time Lady a slečna Hanchita debatovaly o SB. H se ptala, HdE vysvětlovala, poté si slečna H povzdechla, že by též chtěla diplom a samaritánka HdE se nabídla k jeho stvoření. Výsledek vidíte níže.

Povedl se, že ano? Přikývněte!!! *kanda eyes* Mimochodem na diplomu vidíte chlapce z Luzmelt (stará sestava)

Dear Angie,

již je to dlouho, co jsem Ti naposledy psala. Uplynulo mnoho času a já vyrostla. Trochu i do výšky, ale hlavně mentálně. Nyní jsem ještě větší sobec a egocentrik, než jak si mne pamatuješ. Ve svých mladých letech jsem neskutečně zahořklá. Jak se to může stát, že děti vyrůstají naplněni tolika nedobrými vlastnostmi? Je to smutné, známe odpověď. Možná je příliš jednoduché to svádět na svět, možná se již příliš mluvilo. Jsem z toho unaven. Minimálně jednou denně mne napadne, proč se nezabít. Minimálně jednou denně si nejsem schopen odpovědět. Dusím v sobě tyto pocity a otázky a nedokáži se s nimi nikomu svěřit, vím, že by neposlouchali, i když se tak zpočátku tváří, i když je za to placený. Proto Ti píši. Ano, jsem hrozná, že si na Tebe vzpomenu, jen když něco potřebuji... opět.

Dopis by ale měl začít nějakou úvodní frází. Co třeba Jak se máš? Já se mám dobře. Venku začíná být tepleji, i když silně fouká. Začínají kvést květiny. Zvířectva nepotkávám mnoho. Pravděpodobně jsem jen nevšímavý. V Japonsku se otřásla země, poté jej pokropila vlna a hrozí jaderná nehoda. Je to smutné. Ale smutek cítím jen s velkým přemáháním. Vidíš? Ztrácím více a více emocí, trochu s každým dnem. Skončím jako starý otrapa se spoustou snů, které nikdo nepochopil a odsoudil.

Proč je špatné zabíjet lidi?

Na to se nyní všech ptám. Málokdo je schopen pořádne odpovědět. Neptám se, jesli by zabili, protože by jsem se nedočkal upřímné odpovědi. Kdo by takto veřejně vystavil své nitro a ukázal, že není stělesněná čistota? Jen ten, kdo se snaží působit tvrdě a zle. Pláču do polštáře, na němž málokdy spím, potom vstanu a s úsměvem rozdávám veselé mávání. Většinou jen protočí oči, ti méně unavení zamávají zpět. Pak, až zhasnou světla, můžu sundat masku a zabíjet malý osobní svět ve mně, protože ten je lehčí utajit. Ale když si nedám pozor...

Přišli na to. Svlékli mne, ale nikdy nemohou spatřit, co je pod kůží. Bahno a trny. Nenávist. Osamělost je krutá. Není pěkná, není žádoucí, nepomůže zahnat bolest hlavy ani zpomalit čas. Ať vrtí hlavou seberychleji. Osamělost je jako... nic jiného. Je to osamělost. Nedá se s ničím srovnat. Je to prázdnota v nás samotných. Pátráme, chvatně trháme stébla, radujeme se, plníme se. Zacpáváme se slunečním dnem. Čím víc děr ale ucpeme, tím hůř budeme vstávat, až otevřeme oči a pohlédneme na sebe do zrcadla. Nic nám vyrazí dech. Naše malé nic, a přeci dost velké, aby nás ovládlo. Sklouzneme po proudu?

Oh, začínám se nořit. Kdo to bude číst a kdo to pochopí? Kdo sebere sílu, odvahu, cokoli, aby se podíval sobě do tváře? A koho to zajímá. Jsme jen krátkodobé existence.

Budou tři hodiny ráno. Za sedm dní bude jaro. Za dvacet devět let nebude mě.

Co máme a co má nás?

Kolik oceánu je schopen pojmout kapesník? Proč za sebou nemůžeme zavřít dveře?

xoxo

HdE

^{*to takhle jednou měla Eimi uke úchylnou náladu a to by Lady nebyla Helena, kdyby se jako věčný seme nenabídla ke spolupráci. Pokud nevíte, co znamená uke a seme, tak si to najděte. I když to v tomto případě ani není podstatné. Prostě vzniklo... no čtěte sami. Tvořily jsme skrz zprávy na FB, zkopírováni přímo z nich (proto ten formát a poznámky). Enjoy!}

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:02 Nahlásit
*hrabe se v policích mezi knihama*

Helena de Extasy 03 březen v 18:04
možná by bylo lepší se nejdřív naučit abecedu...

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:06 Nahlásit
*ohlédne se, kdo to povídá* problém?

Helena de Extasy 03 březen v 18:08
Ano. Nehodlám tu kvůli spratkovi jako ty zůstávat hodiny po zavíračce, abych ty knihy vrátil na své místo. Mimochodem tohle je oddělení filologie, pohádky a říkadla jsou v druhém patře.

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:09 Nahlásit
děkuju, líbí se mi tady...

Helena de Extasy 03 březen v 18:11
*strčí ji do náruče tři těžké knihy* fajn, tak se předveď a zařaď tohle, spratku. Mimochodem po jedničce následuje dvojka a potom trojka.

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:12 Nahlásit
jo, já vim....*zatváří se namrzeně a strčí to do polic*

Helena de Extasy 03 březen v 18:13
ale dál se zřejmě strácíš *stoupne si za ni a knihy přerovná*

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:16 Nahlásit
*podívá se do země*

Helena de Extasy 03 březen v 18:18
příště si alespoň otři boty o rohožku, děláš tu akorát bordel *s remcáním odchází pro další knihy k zařazení*

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:19 Nahlásit
jasně, jasně.....

Helena de Extasy 03 březen v 18:21
za hodinu zavíráme, na kecy typu ,,nemám deštník, nejede mi autobus" neskočím *pohodí hlavou k oknu, za kterým hustě prší*

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:23 Nahlásit
*taky se tam podívá...doteĎ o tom nevěděla...* a sakra.........

Helena de Extasy 03 březen v 18:26
mimochodem, spratku, dlužíš 3euro na upomínkách a dvě knihy už máš tři měsíce, ostatní lidi si taky chtějí číst o *luští nápis* Kamasutra pro gaye?...
*stařenky sedící u stolku poblíž se zatváří pohoršeně*

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:28 Nahlásit
*zrudne* jasně, jasně, zaplatím to...

Helena de Extasy 03 březen v 18:29
*zatváří se profesionálně* to jste tvrdila i u Kamasutry pro lesbičky
*babičky se zvedají a odchází*

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:29 Nahlásit
ta pro gaye je zajímavější... a co je zajímavé pro mně, určitě není zajímavé pro ostatní...

Helena de Extasy 03 březen v 18:31
*změří si ji pohledem* samozřejmě, spousta obrázků a málo textu

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:32 Nahlásit
ovšem...kdo by na to potřeboval text?

Helena de Extasy 03 březen v 18:35
jako by o tom takové děcko něco vědělo. puberťáci... *s dalšími knihami k zařazení pospíchá mezi regály*

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:36 Nahlásit
určtĚ víc, než vy, co jste se na něco takového v životě nepodívali... *zamumle *

Helena de Extasy 03 březen v 18:37
já to slyšela! nechápu, co se tu komu snažíš dokázat. raději si sbal Krtka a kalhotky a mazej domů za maminkou

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:38 Nahlásit
to je to poslední místo, kam pujdu, až mné odsud vyhodíte...

Helena de Extasy 03 březen v 18:39
další bezdomovec co se sem chodí jen ohřát, to mi bylo hned jasné...

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:40 Nahlásit
mně to tady i baví...

Helena de Extasy 03 březen v 18:41
sklapni. v knihovně se zachovává ticho.

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:42 Nahlásit
vy jste ta, co se mnou začala mluvit

Helena de Extasy 03 březen v 18:44
mám to v popisu práce, idiote. a vůbec - máš v plánu si něco půjčovat nebo tu jen marníš můj čas? na otrapy jako ty, nemám čas

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:45 Nahlásit
pujčim si neco...

Helena de Extasy 03 březen v 18:46
fajn tak co to bude? sexuální výchova pro první stupeň základní školy? *protočí oči*

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:47 Nahlásit
nějací gayové....

Helena de Extasy 03 březen v 18:53
už aby homosuxualita vyšla z módy....kdo není homo nebo bi je out *bere další knihy k zařazení*

AkiharuMinaebaka-kun MikubiggestCafe-kko EimiTsukiyamatowaziper 03 březen v 18:54 Nahlásit
a vy nejste?

Helena de Extasy 03 březen v 18:56
co si to dovoluješ, spratku?! *přirazí ji k polici*

Vybíhám z domu; zapínám si kabát a uvazuji šálu, k tomu se snažím neupustit tašky a nesešlápnout si rozvázané tkaničky. Zvládám pětiminutovou cestu k tramvaji za šedesát tři sekund. S pýchou a náběhem na infarkt usedám na sedadlo. Tentokrát mne pan profesor nevyplísní za pozdní příchod!

Na další zastávce přistupuje bělovlasá stařenka. Svědomitě ji pouštím. Obdaří mne však rozhořčeným pohledem. ,,Zase tak stará nejsu, děvenko." Pronese a přesune pozornost k oknu. Při sebemenším trhnutí vozidla se však dotčená stařenka nebezpečně zakývá. Mám srdce až v krku a smysly nastražené, abych mohla paní v případě nouze zachytit.

Voda mlčí jak padá z nebe a chytá se hlav. Je smutná, nikdo ji nemá rád a otvírají deštníky. Jen malá holčička se zelenými křidélky, malé víly sny, chytá vodu do pusy. Je za to plísněna. Voda pláče usedavěji, až zželí se jí mrakům.

Padá voda z nebe, jako pírka z křídel andělů na lesklé město. Voda a neon, voda a spálená květina od mrazu. Mrtvý muškát truhlík mu rakví jest a kvílivý vítr chorálem. Hopsá holčička s křídli víly, poslední pomazání, průvodce na druhý břeh. Dá ti mince na víčka, aby tě příšery nesežraly a zůstaly schované pod postelí.

Padá voda z nebe, buší na okna v ledových očičkách. Koukají, jal holčička spí zabalena ve tmě. Příšery ve skříni trhají křídla motýlí a okusují nožičky malé víly. Kde kupí se sny, jež nemůžeme žít? Snědli je příšery schované v příšeří, lapají po kotnících, ťapající tmou. Od vypínače k peřince, dva tisíce mil v hlavince. Pařáty svírají, nejde to k mamince. Až odhodí víla křídla, zapomene na příšery, vylezou zpod postelí a sednou si vedle ní. Zaklepou na srdce a když chytíš je za ruce, spadneš z nebe na odmítavá paraplata.

(2011)

Dovolujeme si Vás pozvat na pražský Otaku-fest konaný ve dnech 26.-29. března 2011 v areálu Výstaviště Praha. Začátek akce je v 16:00 v pavilonu C1.

V areálu je možné přespat i zakoupit něco k snědku.

Pozvánku a spacák s sebou

S pozdravem

Candyholic s.r.o.

Prodám kigurumi kostým Pikachu. Vel. XS. Tel: 728 229 186

19.3. 1986

Milý deníčku,

včera se mi stala velká novina! Někoho jsem potkala. Jmenuje se Helge a je Norka. Uviděla jsem ji v knihovně a hned se do ní zamilovala. Helge řekla ,,Také tě miluji, ale naše láska nemá budoucnost. Můj otec je norský král a já musím strávit život v klášteře." Potom jsme plakaly. Doma jsem vymyslela plán a stala se jeptiškou. Pak jsem zavolala Helze. Milý deníčku, Helge zemřela! Její otec byl velice smutný.

Helge spáchala sebevraždu. Napsala dopis, ale nikdo ho nemůže přečíst, protože je celý od krve. Já si myslím, milý deníčku, že to Helge udělala, protože mě milovala a nemohly jsme být spolu.

,,Tak co mám teda dělat?" opakovala Džunko.
,,No, a nechtěla bys teď se mnú umřít?"
,,Klidně. Klidně umřu, třeba hned."
,,To myslíš vážně?"
,,Tak vážně, jak to vůbec jde."
Mijake se s Džunko v náručí na chvíli odmlčel. Džunko zabořila tvář do jeho příjemně obnošené kožené bundy.
,,Počkaj ale, až oheň úplně dohoří," promluvil Mijake. ,,Šak ně dalo dost práce ho rozdělat. Chcu u něho byt až do konca. Až vyhasne a bude úplná tma, tak sa spolem zabime."
,,Dobře," řekla Džunko. ,,Jak to ale provedeme?"
,,Já už neco zkusím vymyslet."
,,Tak jo."
Celá obklopená vůní po ohníčcích zavřela Džunko oči. Mijakeho ruka na jejím rameni, na dospělého muže dost malá, byla podivně drsná. Žít bych s tímhle člověkem asi nesvedla, problesklo Džunko hlavou. Do svého srdce by mě nejspíš nikdy nepustil. Umřít spolu s ním bych ale asi mohla.
V Mijakeho objetí však začala být čím dál ospalejší. To určitě ta whisky. Většina dříví se už rozpadla na popel, nejsilnější kláda ale pořád ještě oranžově žhnula a oni cítili na kůži její poklidné teplo. Než úplně dohoří, asi to ještě chvíli potrvá.
,,Můžu si na chvíli zdřímnout?" zeptala s Džunko.
,,No baže."
,,Vzbudíte mě, až oheň dohoří?"
,,S tým si nedělaj starost. Až oheň dohoří, bude tu taková zima, že sa zbudíš, aj dybys nechtěla."

Ještě jednou si ta slova v duchu zopakovala. Až dohoří oheň, bude taková zima, že se probudí, i kdyby nechtěla. Pak se schoulila do klubíčka a upadla do krátkého, ale hlubokého spánku.

Asi čtyři roky zpět, jsem toooolik toužila po někom, kdo by se zajímal o anime a mangu. A o pár dní nebo měsíců s tím přišla nejlepší kamarádka Hrobnik. Bylo to neskutečné, splněný sen!

Jenže ona se do Japa-tematiky (neologismus?!) ponořila, zatímco já se na ni dívala z dálky. Později jsem si přičichla k anime (Death Note, stále mé nejoblíbenější) a pak i k manze. Pytel se roztrhl.

Nebyl to však pytel mého zájmu.

Byl to pytel J-fans. J-music na mě řvala s každého druhého blogu, všude manga obrázky, Naruto, harajuku styly i v teen časopisech! Co se kruci děje, říkala jsem si a tvořila si k Japonsku a jeho kultuře averzi. Odmítala jsem se o to zajímat už jen kvůli zájmu veřejnosti.

Posledních čtrnáct dní však můj pohled změnily. Utvrdila jsem se v tom, že Japonsko na mě odevšad dýchá jen kvůli tomu, že se v těch vodách pohybuji. Tolik lidí o např. Yaoi nemá ani páru (stačí si přečíst pár témat týdne na toto téma, zbytečné plýtvání místa a času). Také k mému obnovenému zájmu přispěla Haru a její blog, jehož archivem se poslední týden probírám.

A jak už jsem psala na FB:

Warning! Japonská kultura je vysoce návyková a neexistují příslušné léčebny. Navíc jejich hudba vyleptává díry do mozku. Střezte se Japonska...celého východu!!! *stále dokola poslouchá jednu ,,leptací" skladbu, pobíhá s mašlemi ve vlasech a sní o pastelových barvách - dop*dele!!!* *muhehe*

Takže - neodsuzujte nic, o čem nic nevíte a překonávejte odpor poznávat nové věci, i když jste jimi zdánlivě zahlceni.

XOXO

new J-fan

HdE

PS: Dokonce  přemýšlím, že bych si dal přihlášku na japonštinu *jáááj*

Moi!

Ještě minulý týden bych napsal, že nic, než aby všichni odešli, otočili se, světla pohasla a já se ztratil v šeru, hluboho daleko ukryt před pohledy. Ale ve čtvrtek přišel obrat.

XOXO

Bylo jednou jedno UFO a to UFO bylo homosexuální.

Jednoho dne UFO skákalo po poli s malými býlími králíčky. Potom UFO spadlo a vyrazilo si zuby. UFO plakalo a malý bílí králíčci ho utěšovali a potom ho vzali k zubaři. Ale zubař nebyl vegetarián.

Snědl malé bílé králíčky a roztavil UFO.

Mateřská loď chystala invazi. Přiletěla na Zemi a vysála všem zubařům vnitřnosti.

To byla jejich krvavá pomsta.

První vločka se snášela k zemi. Vítr nefoukal žádný, takže zvolna klesala dolů v širokých kruzích. Zhoupnutí doleva, zhoupnutí doprava, přetočit.Tančila na pozadí oblohy.

Padal a z veliké výšky, až od mraků, takže měla spoustu času na prohlédnutí si světa pod sebou. Zpočátku viděla pouze barevné fleky, jako by země byla jeden velký impresionistický obraz. Zelená tečka jako les, hnědá tečka jako pole, červené a oranžové jsou domy a to malé různobarevné budou lidé.

Vločka se zatetelila, o lidech
občas slyšela vyprávět ptáky. Zejména divoké husy při migraci štěbetaly jedna přes druhou. Lidé jsou prý velcí, větší než husa nebo čáp, a také prý nemají peří, zato na sebe dávají vtipné náhražky peří v různých barvách a tvarech.

Také bych občas ráda změnila image, zemitá barva nelahodí mé postavě, podotkla jedna z hus.

Jenže by tě, má drahá, snadno našel lovec, zchladila ji hned další.

Yes kids, rozhodl jsem se psát ,,témata týdne", ale když jsem se poinformoval, že téma tohoto týdne je přáteství, skočil jsem se vyzvracet a nápad přesunul na příští týden, kdy snad bude téma zajímavšjší. Yeah o přáteství by se dali psát slohy, stovky a stovky slov, úvahy i vyprávování, ale pro mě je to ohraná sra....sranda, na které neshledávám nic tak uchvancancujícího, o čem bych chtěl psát (i když je fakt, že normálně píši nesmysly o horších věcech).

Přáteství je děvka,

co tě tahá nad ránem z postele,

zase se ti přítel zlil.

Přáteství je děvka,

co tě nakope do prdele,

zase se ti přítel zamiloval.

Přátelství je děvka,

co ti vnutí výčitky svědomí,

když pro přítele neskočíš z okna.

Přátelství je děvka,

co se usměje,

když bys nějraději umřel.

Přátelství je děvka,

co ti přidrží vlasy,

když nakláníš se nad mísou.

Přáteství je děvka,

která skousně tvé románky

bez keců.

Přátelství je děvka,

která se za tebou

vrhá z mostu.

Přátelství je děvka,

na niž můžeš křičet,

ale ona neodejde

navždy.

Přáteství je děvka,

kterou si platíš

zase jen přátestvím.

Juj, téma týdne - přátelství napsáno. Uh a navíc je to optimistické! Rána mě ubíjí...

Hm je to dost plitká ,,básnička", ale díky své ,,emoční disfunkci" do citových věcí moc nevidím. Chápu, co si pod těmi pojmy mám představit, ale pro mě to jsou jen slova.

Další stupidní článek *muhehe*

XOXO

,,Julie, Julie, Julie," opakoval šéf přecházejíc kancelář mohutnými kroky, jeho rozložitá postava budila respekt, ba strach. Já pro něj však pracuji již patnáct let a vím tedy, že tohle je obvyklá porada. ,,Plesová sezóna, Julie. Čtenáři chtějí tanec, šaty, večírky a hlavně - chtějí se bavit. Klidně i na tvůj účet. Proto napíšeš sloupek, fejeton, glosu, cokoli na toto téma. Chodila jsi do tanečních? Samozřejmě, každý chodil," ušklíbl se, ,,Napiš o tom! A nyní už jdi."

Má drahá,
čas strávený bez Vás se neuvěřitelně vleče, každá minuta má minimálně miliardu vteřin a hodina nekonečně mnoho těchto dlouhých minut. Nemohu bez Vás vydržeti! Och, potloukám se zahradou jako bez života, a je to tak - jsem bez života, jelikož můj život jste Vy a Vy jste nyní tak neskonale daleko. Prosím zemi, aby se točila rychleji a uspíšila tak to utrpení, nemohu se dočkati Vašeho návratu, má milovaná. Myslím na Vás každým nadechnutím, na Vaše hebké kadeře, jemnou pleť, jiskřivé oči a milý úsměv. Jako studna v poušti prahnu po Vašem medovém hlase a Vašem smíchu, který nenechá chladné ani kameny. Odjela jste před několika hodinami a mne připadá, jako by uběhla století, co jsem Vás naposledy mohl obejmout. Tolik toužím po Vaší náruči, smět Vám přejet dlaní po páteři a cítit každičkou nerovnost Vašich sličných obratlů. Teprve s Vámi jsem pochopil hloubku a cit Shakepeara, stále dokola čtu Romea a Julii. Jejich láska je tak titěrná v porovnání s naší, ani jeden si nezasluhoval žít, když byli jejich city tak plitké!

Aardweg, Gerard J. M. van den

Terapie homosexuality : rádce pro postižené a poradce / Gerard J. M. van den Aardweg; z něm. přeložila Krista Blažková. - Vyd. 1. - Praha : Hnutí Pro život, 2003. - 110s.

ISBN 80-239-1403-0

Homosexualita není normání, je to neurotická porucha, kterou lze léčit.

Je nepravděpodobné, že by homosexualita byla dána geneticky, výsledky těchto testů jsou neobjektivní, nereprezentativní a často zfalšované. Vliv na pozdější sexualitu jedince mají samozřejmě rodiče a jejich výchova, kombinace jejich postojů, dítě se totiž řídí instinktem a snaží se je napodobovat. V chybném vývoji k homosexualitě hraje roli i nějaký traumatizující element, faktorem je i role, do které byli vychováni, vážné manželské problémy rodičů, jestli mají rodiče zdravé názory a zvyky ve vztahu k mužskosti a ženskosti, jestli sami jsou homosexuální. Většina budoucích homosexuálních chlapců je zženštilá, a homosexuální dívky maskulinní. Někteří chlapci však svou feminitu v dospělosti ztrácí, což jen posiluje názor, že sexualita je ustálena v pubertě a nikoli v raném dětství. Zženštilost však nemusí být jen u homosexuálů, například na jihu jsou muži více zženštilí a víc na sebe dbají než na severu. Příklady vlivu okolí, vlivu vztahů k rodičům a vztahů ke kamarádům stejného věku a skupinám, jasně ukazuje na fakt, že se není třeba uchylovat k dědičnosti, poznatek však není brán dostatečně vážně.

To nejlepší z mé komunikace s jinými za rok 2008.

Užívejte, vážně vtipné.

Mimochodem nezapomínejte na copyright nebo-li autorská práva!!!

Milí čtenáři,
dalo by se řict, že příručkami a různými materiály typu ,,Jak psát" nebo ,,Jak malovat" opovrhuji, skutečně se k nim stavím značně skepticky, neboť je považuji za omezující.

Před pár dny se mi ovšem taková ,,učebnice" dostala do rukou, kupodivu jsem ji otevřela, začetla se a s nesmírným překvapením zjistila, že je to velice zajímavé a přínosné čtení, dokonce se zde autorka zmiňuje o blozich. Právě při četbě mne napadlo, trochu si o blogování zauvažovat a snad i poskytnout nějakou radu. Možná těch pár následujících bodů někomu pomůže či zláká k založení vlastního blogu, ostřílení blogaři mohou souhlasit nebo naopak. Určitě se vyjádřete v komentáři.

Zase sedím v parku, ty vedle mě. Držíš mě za ruku a stejně víš, že si zde sám až na procházející maminku s kočárkem, zahradníka zastřihávajíc keř a skupinku běžců. Mohl by si mě držet v náručí jak nejpevněji dovedeš a přesto budeš sám, tak osamělý. Nevnímám bezpečí tvé blízkosti, tvůj horký dech, protože jsem příliš daleko, na mnoho mil vzdálená tomuto místu. Jsem plně pohroužená ve své mysli. Každá vteřina minulých dní se mi promítá za očima, naprosto zřetelně vidím každičký detail. Trhá a trápí mě to, ale nemohu se od toho pohledu odtrhnout, jsem na něm přímo závislá, jelikož je to to jediné, co mi zůstalo, moje vzpomínky...